Nejlepší léta slečny Jean Brodieové

Jedno z nezvýznamnějších děl anglicky psané literatury 20. století vydává v překladu Martina Pokorného

„Svěřte mi děvče ve věku, kdy je tvárné, a je na celý život mé,“ prohlašuje sebevědomě učitelka dívčí školy slečna Brodieová, netušíc, že se její předpověď jednou vyplní tím nejsmutnějším způsobem. Příběh Muriel Sparkové o pádu skotské učitelky patří ke klenotům vypravěčského umění. Pravděpodobně jde o nejkratší román ve výběru 100 nejlepších anglicky psaných románů, jak jej sestavil britský deník The Guardian: „Mistrovský kousek narativní výstavby a umění podle zásady ´méně je více´. Centrem děje je romantická, fascinující, komická a posléze osamělá učitelka Jean Brodieová, která nakonec ve výsostně archetypálním smyslu trpí za hřích přehnané sebedůvěry.“
Díky své stručnosti mohlo být dílo poprvé publikováno v americkém časopisu The New Yorker, posléze vyšlo knižně v roce 1961. Autorce přineslo mezinárodní úspěch, dočkalo se filmové adaptace a americký týdeník Time ho zařadil mezi sto nejlepších anglicky psaných románů od roku 1923.


Román Nejlepší léta slečny Jean Brodieové vychází poprvé česky

„Píše se rok 1936. Věk rytířskosti je za námi,“ sděluje slečna Brodieová svým žákyním. Vyprávění přeskakuje z 30. let do pozdější doby a zase zpět. Autorka líčí nadstandardní vztah učitelky k šesti osobitým dívkám, které okouzlí svými představami krásy, šarmem  

i dominancí, a skryté drama, jež vede k její zradě a propuštění. Nad každým řádkem se vznáší duch Roberta Luise Stevensona, a Muriel Sparková ho přiznává, když některé postavy dívek nechá číst historický román Únos.
   Postava slečny Brodiové byla částečně inspirována učitelkou Christinou Kayovou z James Gillespie School pro dívky, kam Sparková chodila. Autorka o ní později napsala: „Co jsme obdivovaly a co bylo na Christině Kayové nezapomenutelné, byla dramatičnost a poezie, s níž se všechno v její třídě odehrávalo.“ Slečna Kayová upoutala autorku ušlechtilými i bizarními rysy. Například dokázala vedle plakátu s renesančními malbami pověsit také Mussoliniho s pochodujícími fašisty.

Muriel Sparková: NEJLEPŠÍ LÉTA SLEČNY JEAN BRODIEOVÉ 

Dějovou linku novely Nejlepší léta slečny Jean Brodieové, považované za autorčino nejlepší dílo, tvoří příběh skupiny studentek dívčí školy, které si jejich osobitá učitelka slečna Brodieová „vyvolí“ za své stoupenkyně. Během období, které považuje
za přelomové jak pro ně, tak i pro sebe, se jim snaží vtisknout postoje, jež jsou podle ní pro důstojný život nezbytné. Kniha zachycuje především zvláštní ambivalenci vztahu mezi dívkami na prahu dospělosti a jejich sebevědomou „vůdkyní“, jejíž protikladná
a rozporuplná povaha se formuje vlivem nejrůznějších aspektů, očekávání a vzpomínek. Muriel Sparková dokázala vykreslit své postavy v jejich přirozenosti a lidské nedokonalosti, střídmým, přesto však propracovaným a inteligentním stylem bez patosu. Časopis Time zařadil Nejlepší léta slečny Jean Brodieové mezi sto nejlepších anglicky psaných románů od roku 1923. V roce 1969 byl podle knihy natočen stejnojmenný film
v hlavní roli s Maggie Smithovou, která za svou roli získala Oscara.

Z anglického originálu The Prime of Miss Jean Brodie, vydaného nakladatelstvím Penguin Books v Londýně roku 2011, přeložil Martin Pokorný.

 Muriel Sparková (1918–2006), skotská spisovatelka, básnířka a esejistka, vystudovala dívčí školu Jamese Gillespieho, která jí byla inspirací při psaní novely Nejlepší léta slečny Jean Brodieové, a absolvovala roční kurz obchodní korespondence. Před sňatkem učila krátce angličtinu a pracovala jako sekretářka. Psát začala po druhé světové válce, v roce 1947 se na rok stala šéfredaktorkou časopisu Poetry Review. V roce 1954 konvertovala ke katolické víře, což sama považovala za stěžejní posun ve své spisovatelské kariéře. Žila v Londýně, v New Yorku a v Římě, kde v roce 1968 potkala sochařku Penelope Jardineovou, s níž se na začátku sedmdesátých let usadila v Toskánsku, kde také zemřela. První román, The Comforters, publikovala v roce 1957, česky vyšla Balada z předměstí (1960, česky 1970), detektivka Večírek (1990, česky 1997), povídka Černá madona (česky 2001) a detektivní román Záhadný případ lorda Lucana (2000, česky 2003).

Muriel Sparková byla deníkem Times zařazena na osmou příčku mezi padesát nejlepších poválečných britských spisovatelů.

NAPSALI O KNIZE

Jazyk Muriel Sparkové zasluhuje obdiv. Její vyjadřování nikdy nebylo zdobné – a dál se zjednodušuje. Najdeme mezi spisovateli od Hemingwaye jiného autora, který by více důvěřoval prosté oznamovací větě, obyčejnému anglosaskému slovu? Hemingwayův styl občas působí dojmem pozérství, zatímco u Muriel Sparkové máme pocit, že dělá svoje řemeslo a odsouvá stranou všechno, co by sice říct mohla, ale nechce. John Updike

Mistrovský kousek narativní výstavby a umění podle zásady „méně je více“. Centrem děje je romantická, fascinující, komická a posléze osamělá učitelka Jean Brodieová, která nakonec ve výsostně archetypálním smyslu trpí za hřích přehnané sebedůvěry.

Robert McCrum, THE GUARDIAN

Nejlepší léta slečny Jean Brodieové jsou mistrovským dílkem ironie a „understatementu“ z rodu Jane Austenové a Antona Čechova. Ve své šesté knize Muriel Sparková zkoumá tu trvalý, tu omezený, vždy záhadný a nakonec nepopsatelný vliv rázovité a dominantní učitelky na své svěřenkyně.  Brian W. Shaffer

UKÁZKA Z KNIHY, 2. kapitola, str. 21

Ačkoli se Mary Macgregorová dožila čtyřiadvacátého roku, nikdy si pořádně neuvědomila, že se Jean Brodieová ostatním učitelkám nikdy nesvěřovala s osobními důvěrnostmi
a svůj milostný příběh odhalila jenom žačkám. Nikdy se nad Jean Brodieovou nijak zvlášť nezamýšlela, ale rozhodně k ní necítila antipatie onen rok po vypuknutí druhé světové války, kdy nastoupila k ženskému námořnictvu, počínala si tam nemotorně
a nekompetentně a mnohé jí bylo vyčítáno. Jednou, když jí bylo opravdu bídně – její první a poslední chlapec, desátník, se kterým se znala čtrnáct dní, se s ní rozešel tím způsobem, že se nedostavil na dohodnuté místo schůzky a už se k ní následně nikdy nepřiblížil –, si v duchu procházela, jestli vlastně někdy v životě byla doopravdy šťastná, a tehdy ji napadlo, že ta první léta se slečnou Brodieovou, kdy seděla a poslouchala všechny ty příběhy a názory, které neměly vůbec nic společného s každodenním světem, pro ni byla nejšťastnější v životě. Mary Macgregorovou to napadlo jen krátce a nikdy se pak už slečnou Brodieovou v duchu nezabývala, nicméně tehdy jí přestalo být bídně
a navrátila se do svého obvyklého stavu povlovných rozpaků, dokud během dovolené
v Cumberlandu nezemřela při požáru v hotelu. Houstnoucím dýmem pobíhala
po chodbách sem tam. Utíkala jedním směrem, pak se obrátila a běžela opačným směrem a na obou stranách narazila na rozžhavenou pec požáru. Neslyšela křik, protože hukot ohně křik pohltil, a sama nekřičela, protože ji dusil kouř. Po třetí otočce do kohosi vrazila, zakopla a umřela. Ale na začátku třicátých let, kdy bylo Mary Macgregorové deset let, seděla s tupým výrazem mezi žačkami slečny Brodieové. „Kdo po podlaze rozlil inkoust? Tos byla ty, Mary?“
   „Já nevím, slečno Brodieová.“
   „Troufnu si odhadnout, žes to byla ty. Tak nemotorné děvče jsem v životě neviděla.
A pokud tě to, co říkám, vůbec nezajímá, tak se prosím alespoň snaž zájem předstírat.“
   Tyto dny se Mary Macgregorové ve vzpomínkách jevily jako nejšťastnější, co kdy prožila.
   Sandy Strangerová tehdy měla pocit, že by pro ni ty dny měly být nejšťastnějšími
v životě, a o desátých narozeninách to sdělila své nejlepší kamarádce Jenny Grayové, která k ní byla pozvaná domů na čaj. Specialitou pohoštění byly kostičky ananasu se šlehačkou a specialitou dne bylo, že byly ponechány o samotě. Doposud neznámý plod ananasu měl pro Sandy autentickou chuť a vzhled štěstí; než bledězlaté kostičky nabrala na lžičku, zblízka na ně zaostřila drobná očka; ostrou chuť na jazyku pak vnímala jako chuť obzvláštního štěstí, nijak nesouvisejícího s jídlem a odlišného od blaženosti ze hry, kterou si člověk užívá nevědomky. Obě děvčata si šlehačku nechala nakonec a pak ji snědla po lžících.
   „Děvčátka, z vás bude crème de la crème,“ pronesla Sandy a Jenny vyprskla šlehačku do kapesníku.
   „Víš,“ řekla Sandy, „tohle by pro nás měly být nejšťastnější dny v životě.
   „Ano, všichni to tvrdí,“ řekla Jenny. „Užij si dobu, kdy chodíš do školy, říkají, protože nikdy nevíš, co máš před sebou.“
   „Slečna Brodieová tvrdí, že nejšťastnější jsou léta, kdy je člověk v rozkvětu,“ řekla Sandy.
   „To ano, ale ona se na rozdíl od našich rodičů nikdy nevdala.“
   „Rodiče žádná nejlepší léta nemají,“ řekla Sandy.
   „Mají pohlavní styk,“ řekla Jenny.
   Obě dívky se odmlčely, protože to pro ně pořád byla ohromující představa, na kterou navíc připadly teprve nedávno; samotné sousloví a jeho význam pro ně byly čímsi novým. Bylo to naprosto neuvěřitelné. Pak Sandy řekla: „Panu Lloydovi se minulý týden narodilo dítě. Musel se svojí manželkou provést soulož.“ Vyrovnat se s touto představou už bylo snazší a dívky se pisklavě chichotaly do růžových papírových kapesníků. Pan Lloyd vyučoval studentky gymnázia výtvarnou výchovu.
   „Dokázala by sis to představit?“ zašeptala Jenny.
   Sandy ve snaze vidět vnitřním zrakem přimhouřila oči ještě úžeji. „Asi přitom na sobě má pyžamo,“ šeptla.  
   Dívky sebou bujaře kývaly a představovaly si, jak jednoruký pan Lloyd vznešeně kráčí do školy.
   Pak Jenny řekla: „Dělá se to z momentálního podnětu. Tak to prostě chodí.“
   Jenny byla spolehlivý zdroj informací, jelikož v hokynářství, které vedl její otec, se nedávno zjistilo, že jedna prodavačka je těhotná, a Jenny zachytila několik střípků
z následného rozruchu. Se svými nálezy se svěřila Sandy a společně pak rozeběhly výzkum, který označovaly za „výzkum“ a lepily si při něm dohromady náznaky
ze zapamatovaných rozhovorů, jež zaslechly bez dovolení, a z pasáží ve velkých slovnících.
   „Stane se to zničehonic,“ řekla Jenny. „Teenie se to stalo, když se byla s chlapcem projít k Puddocky. A pak se museli vzít.“
   „Člověk by hádal, že než si stihne svléknout oblečení, nutkání pomine,“ řekla Sandy. „Oblečením“ rozhodně mínila kalhotky, nicméně použít v tomto odborném kontextu výraz „kalhotky“ by bylo příliš primitivní.
   „Ano, tomu právě nerozumím,“ řekla Jenny.
   Sandina matka nakoukla zpoza dveří a řekla: „Bavíte se dobře, drahouškové?“
Za jejími zády se vynořila hlava Jenniny matky. „No namoutě,“ prohlásila Jennina matka při pohledu na čajový stolek, „ty si tedy dávají do nosu!“
   Sandy to připadalo urážlivé a ponižující – jako by hlavním účelem slavnosti bylo jídlo.
   „Copak byste rády podnikly teď?“ zeptala se Sandina matka.
   Sandy na matku upřela pohled kypící potlačenou zuřivostí, který znamenal: slíbilas, že nás necháš samotné, a slib je slib, víš dobře, že slib daný dítěti se nemá porušovat, jestli budeš porušovat sliby, můžeš mi tím zničit život, mám narozeniny.
   Sandina matka ucouvla a stáhla Jenninu matku s sebou. „Nechme je o samotě,“ řekla. „Jen se dobře bavte, drahouškové.“